DÍL 2.
Cambridgský Nebelvír a jiné zážitky každodennosti
Tak tedy po delší době zdravím a vítám vás u dalšího souhrnu mých pocitů a dojmů ze stáže ve Velké Británií na University of Cambridge, kterou jsem zahájila loni v červenci. Ačkoliv je momentální situace ve světě složitá, můj pracovní život se nezastavil a čas stále letí jako blázen. Těžko uvěřit, že jsem před týdnem oslavila již osmý měsíc od nástupu! Páni, vůbec nevím, kam to uteklo. To se člověk nechá pohltit prací v laboratoři, do toho dostane hned několik úkolů od šéfa, různých pracovních deadlinů a ani neví a půlrok je pryč.
No a co se tedy za posledních 6 měsíců událo? Je toho hodně. Asi největší událostí, která lemovala konec minulého roku a nastolila pracovní trend mých let příštích, bylo získání navazujícího financování přes GA ČR (konkrétně POSTDOC INDIVIDUAL FELLOWSHIP-OUTGOING), díky kterému si budu moct stáž prodloužit o celé dva roky. Kromě neskrývané radosti mě to i hodně vnitřně zklidnilo a dalo mi prostor si trochu vydechnout a nabrat síly do dalších měsíců. To postdoktorandské mezidobí je totiž velice křehké a časově omezené období v životě začínajícího mladého vědce a je potřeba najít ten správní balanc mezi neustálým honěním výsledků, psaním publikací a normálním životem. Na druhou stranu je to taky období růstu, a to jak profesního, tak osobnostního a o postdoku v zahraničí to platí dvojnásob. Jsem tady sice jenom něco přes půlroku, ale už teď mám pocit, že mě to posunulo o tisíce světelných let dopředu. Řekla bych, že to asi hodně souvisí s nastavením odpovědnosti v naší výzkumní skupině, kde jako postdoci jste v hierarchii hned za šéfem, a tudíž na vás dost ze své agendy automaticky posouvá. A je to tak v pořádku – spousta velkých skupin, kde je třeba 15 a více lidí, takhle funguje, takže si vůbec nestěžuji. 🙂 A zároveň bych chtěla říct všem současným ale i potenciálním příštím PhD studentům, kteří si tohle budou číst – užívejte si ta doktorandská léta, jak nejvíc můžete, už bude jenom hůř… 😀 I tenhle příspěvek vlastně vznikal několik týdnu, protože od chvíle, co se můj šéf dozvěděl radostnou novinu o mém prodloužení stáže, zahrnul mě takovou haldou povinností, že jsem z nich během ledna a února měla docela slušný kolotoč. 🙂 Takže mi začátek roku decentně připomenul, že i tady budu mít, zdá se, i jiné povinnosti, než jenom bezbřehé a mnou tak oblíbené nekonečně dlouhé hodiny v laborce. Na druhou stranu, podílet se třeba na přímém vedení PhD studentů nebo nahlédnout do akademického systému tak prestižní univerzity, je něco naprosto obohacujícího a já jsem za to moc vděčná.
Jak jsem již minule naznačila, systém vzdělávaní na Cambridge je docela unikátní a rozhodně se nepodobá ničemu „klasickému“, čemu jsme zvyklí v našich končinách. A jelikož jsem tady už trochu pronikla i do systému vzdělávání pregraduálních studentů díky podílení se na výuce, tak musím říct, že některé věci mi přijdou docela inspirativní, zatímco jiné jsou spíše úsměvné. Akademický rok v Cambridge je rozdělen na tři trimestry, místo dvou semestrů, od začátku října do půlky června. Je to trochu nepřirozené, když jste 10 let fungovali jinak, ale dá se na to zvyknout. Zkouškové období se koná jenom jednou, na konci akademického roku. Během roku je to hodně i o samostudiu, a tudíž se od studentů automaticky očekává, že se budou vzdělávat i nad rámec toho, co se stihne probrat na přednáškách (a to pak bude samozřejmě zahrnuto i v závěrečném testu). Jelikož trimestr trvá jenom 8 týdnů (vykoupených pak vždy 6 týdny „mezitrimestrového“ volna), jede se ve vysokém tempu a přednášky nebo tzv. supervize jsou i každou sobotu až do oběda. Supervize jsou něco jako naše semináře k přednáškám, ale s tím rozdílem, že se jedná jenom o malou skupinku 4-5 studentů, kterým se věnuje jeden vyučující – nejčastěji doktorand, a probírá s nimi učivo z dané přednášky z uplynulého týdne. Výhodu oproti našim seminářům vidím v tom, že člověk má mnohem více prostoru ptát se, čemu nerozumí a nemusí se přitom stydět, že by se ztrapnil před ostatními spolužáky (i když já jsem obecně zastánce názoru, že neexistuje hloupý dotaz a člověk by se neměl bát zeptat vyučujícího na cokoliv, co mu může pomoct pochopit učivo, bez ohledu na počet lidí v místnosti). A taky si vyučující sám nastaví, kdy se mu supervize hodí a studenti se mu musí časově přizpůsobit.
Kromě přednášek a supervizí mají studenti taky laboratorní cvičení, a právě na těch jsem se minulý trimestr podílela i já, jako tzv. senior demonstrator u Part II studentů, což jsou v překladu studenti třetího ročníku bakalářského studia. Musím přiznat, že jsem se tomuto úkolu ze začátku docela bránila (asi jako všichni postdoci kolem mne, kteří jsou vnitřně nastavení na fakt, že jejich čas tady je omezený, a proto chtějí z něho vytěžit maximum a věnovat se hlavně vlastnímu výzkumu). Nakonec se to však ukázalo jako další cenná zkušenost a dalo mi to lepší vhled do systému výuky na univerzitě. Zjistila jsem totiž, že jednou ze základních hodnot, které se studenti během studia tady naučí, je důvěra v jejich schopnosti a odpovědnost za jejich studium, ze které plyne zároveň i volnost v organizaci času. Jelikož se jednalo už o téměř „hotové“ bakaláře, byl během těchto pokročilých cvičení kladen opravdu velký důraz na jejich samostatnost, a to nejenom co se týká zručnosti a řešení chemických problémů, ale taky docházky na cvičení a celkového time-managementu jejich trimestrálních výstupů. Na začátku totiž dostali soubor celkem asi 25 úkolů z organické a anorganické chemie a bylo jim řečeno, že výuková laboratoř je otevřena od pondělí do pátku mezi 11 a 17 hodinou a na každou část mají 4 týdny na vypracování. A je jenom na nich, jak si to zařídí, aby všechny úkoly splnili. Je to tedy úplně jiný systém, než máme u nás, kde většinou je na laboratorní cvičení vyhrazen konkrétní den v týdnu, v každém týdnu se dělá jedna specifická úloha a potkávají se vždy stejné skupinky studentů. Tady vám prakticky každý den přijde úplně jiný člověk a všechno se dělá jednotlivě, nikoliv ve dvojicích. Tudíž když člověk přišel na cvičení, musel být připraven, že za ním budou chodit lidi a ptát se na absolutně různé úkoly. Naštěstí přímou pomoc s experimenty zabezpečovali tzv. junior demonstrators, což byli vždy PhD studenti buďto organických nebo anorganických oborů. Úkolem senior demonstratora byla pak viva (malá obhajoba) a diskuze nad protokolem daného studenta, současně i s jeho hodnocením distinct, merit nebo pass (snad vás v tomhle bodě už nepřekvapí, že ani hodnocení na Cambridge není dle „našeho“ tradičního systému 🙂 ). A abych nezapomněla na ještě jednu úsměvnou kuriozitu této univerzity – univerzitní týden začíná vždy ve čtvrtek a týdny se dělí na liché a sudé ale vždy vzhledem k tomu čtvrtku, tj. ne vždy je lichý univerzitní týden i lichým týdnem v kalendáři. 🙂 Takže se vám občas může stát, že si myslíte, že máte být na praktikách za týden, a přitom jste tam měli být již před deseti minutami. 😀
Taky jsem se od ledna stala členkou Trinity college, což je jedna z nejstarších a nejprestižnějších fakult v Cambridge. Založil ji Jindřich VIII. (jo, to byl ten s těmi mnoha manželkami 🙂 ) kolem roku 1546, takže tradice tady opravdu nechybí. Jestli však čekáte fakultu na „český“ způsob, tak to vás asi zklamu. College je tady totiž něco jako styčný bod společenského ale i akademického života na univerzitě, kde každý studující student je přiřazen k jedné z 29 zdejších fakult – které se následně pak stávají jeho druhým domovem. Fakultu si můžete vybrat v přihlášce na univerzitu, ale bude pak záležet na samotné fakultě, jestli vás bude chtít i ona nebo ne. A důvody výběru (nebo často spíše „nevýběru“) jsou zahalené tajemstvím, takže se nikdy pořádně nedozvíte, proč jste se na konkrétní fakultu dostali či nikoliv. Pokud vám to tak trochu připomíná Třídící klobouk a následné zařazení do Nebelvíru či Zmijozelu, tak nejste sami. 🙂 V Cambridge je však podobných fakult 29 a nejenom čtyři.
Přiznávám však bez mučení, že velkou zásluhu na mém členství má můj šéf, který na Trinity college působí už řadu let a doporučuje svoje postdoky komisi, která mi pak členství nabídla. Každá college má i svojí postdoctoral society a Trinity samozřejmě není výjimkou. Máte tak možnost potkat postdoky z různých oborů nebo kateder a vyměňovat si svoje zkušenosti nebo sdílet podobné problémy, které se s tímhle obdobím pojí. Ke college životu neodmyslitelně patří i tzv. formal dinners, což, jak název napovídá, jsou speciální formální večeře, na které chodíte hezky společensky oblečení a celkově je to považováno za takovou univerzitní high-society záležitost. Taky jsem měla již možnost jednu takovou večeři absolvovat a byl to moc hezký zážitek – jeden z těch, které by člověk v Cambridge určitě během působení na univerzitě měl absolvovat.
Ačkoliv považuji působení na Cambridge po všech směrech za bezednou studnici zajímavých zkušeností a inspirace v mnoha směrech, zároveň bych však závěrem chtěla trochu tlumit ten dojem jakési výjimečnosti, který by člověk čtením těchto řádků mohl nabýt. Pro mě příjemným zjištěním nadále zůstává fakt, že Cambridge není žádná nedobytná a neproniknutelná pevnost, které vládnou zlatí jednorožci z jiných světů. Naopak, je to univerzita, která má sice zvučné jméno a můžete tady potkat autory knih a učebnic, ze kterých jste se učili během svého studia i vy, ale vevnitř ukrývá docela normální lidi, kteří řeší stejné syntetické obtíže v laboratoři, kteří občas tápou a nevědí, co dál se životem anebo naopak mají obrovské nadšení pro věc a dokážou tak motivovat všechny kolem. A samozřejmě jsou i zde věci, na které jsem si pořád ještě nezvykla. Třeba vytříbená politická korektnost v diskuzích s převážně britskými kolegy, kde se moc nenosí říkat věci narovinu, a tak jak jsou, protože „by se to přece mohlo někoho dotknout“. A vy si pak nejste jistí, co si vlastně druhá strana skutečně myslí a musíte hodně číst mezi řádky. Nebo jistá rigidita a dodržování některých tradic, které v moderním světě už tolik význam nemají. Nebo třeba nespolehlivá britská veřejná doprava, vysoké ceny úplně všeho, naprosto šílený provoz, řízení i chození na opačné straně silnice nebo srandovní anglické akcenty, které se liší napříč zemí a které vás nutí pochybovat o vlastních jazykových dovednostech. 🙂 Takže určitě se najde spousta věcí, které mi tady chybí nebo bych je dělala jinak, kdybych byla doma. Ale jako všechno v životě, i pobyt tady má svoje pro i proti, a proto je důležité čerpat všechny zkušenosti, nejenom ty pozitivní, aby člověk byl připraven na všechny nástrahy, které vědecký život může přinést. 🙂
