DÍL 3.
God Save the Queen… a taky všechny, kteří začínají postdoktorskou stáž v zahraničí
Jak již název napovídá, poslední díl blogu píšu v době, kdy se Velká Británie loučí s milovanou a nejdéle vládnoucí panovnicí v jejich historii. Všude tu vládne celkem ponurá atmosféra a doslova statisíce lidí ze všech koutů země jí chodí vzdávat respekt a nosí květy. Ale není se čemu divit – dlouhodobě patřila mezi nejoblíbenější veřejné postavy v Británii. Nutno říct, že Královnu Elizabeth jsem obdivovala ještě dávno před mým rozhodnutím sem vyjet na stáž (hodně tomu dopomohl i skvělý seriál The Crown a moje záliba v britských dějinách 20. století obecně), ale stejně jsem byla překvapena, s jakou intenzitou mne informace o jejím odchodu na věčnost rozesmutnila. Asi to člověk prožívá o něco více, když už trochu pronikl a pochopil mentalitu jejich společnosti a taky když tam prostě jenom prachobyčejně žije, pracuje a nasává ten „vibe“. Nicméně aby dnešní díl nebyl jenom depresivní, mám tady ohlédnutí za prvním roce stáže v Cambridgi, který uplynul v létě a taky možná malou reflexi nad tím, na co se připravit, když takhle člověk odjíždí pryč.
Je celkem neuvěřitelné, že už je to lehce přes rok, co jsem nastoupila. Živě si pamatuju první dny, ten stres a obavy, imposter syndrom v rozpuku a obavu, že mne to zajisté převálcuje. Že budu muset pracovat ještě více, než jsem byla zvyklá, prakticky 24/7 a budu tomu muset obětovat všechno. Sto dvacet procent. Ne, sto padesát! Protože to je prostě slavná Cambridge, tam to tak určitě chodí… Naštěstí se vlastně žádná z mých obav nepotvrdila a naopak, v mnohém mne to pozitivně překvapilo. Ono je někdy možná dobré se zbytečně netrápit budoucností a tím, co má přijít, protože stejně to člověka jenom zúzkostní a nakonec to může být všechno jinak. Na některé věci se připravit nedá a nakonec je všechno tak, jak má být…
Jelikož jsem se v předešlých dvou dílech blogu věnovala hlavně popisu, jak to v Británii systémově chodí a v čem se to vlastně liší od toho, co jsem zažila během mých studií v ČR, dnešní díl bych chtěla pojmout obecněji a zaměřit se na to, jaké adaptační vzorce jsem odkoukala od zahraničních postdoků i co pomohlo mne adaptovat se obecně na život v zahraničí. Protože mám pocit, že se o tom ve vědeckém veřejném prostoru v rámci ČR moc nemluví, a ačkoliv to pro některé může být třeba adaptace bezbolestná, v mém okolí jsem se potkala často spíše s těžkostmi různého druhu, které přesun na postdok do zahraničí přinášejí.
Když už se člověk rozhodne odejít po doktorátu do zahraničí, většinou k tomu má silnou vnitřní motivaci, která mu pomůže překonat ty prvotní těžkosti a kulturní šok. Asi platí, že čím dále od domova se nacházíte, tím větší ten šok může být. Je rozdíl odjet do zahraničí v rámci Evropy, anebo do USA, potažmo Asie. Taky je asi rozdíl odjet úplně sám anebo s partnerem, partnerkou nebo rodinou. Obě varianty mají svoje pro a proti, žádná není ideální, ale záleží na vaší povaze a preferencích. Já jsem ráda, že jsem na to nebyla ze začátku sama, nicméně v laboratoři na to všechno stejně sami budete, takže tam vás asi nic moc jiného než vaše odhodlání, nezachrání. Na dobrý první dojem máte jenom jeden pokus. Proto do toho ze začátku dejte co nejvíce. Nebojte, ono se vám to vrátí v podobě důvěry od vašeho nového šéfa i celé skupiny. Třeba v mém případě, David (prof Spring, pozn. aut.) velice rychle pochopil, že mne chemie fakt baví a věda naplňuje a že mi může svěřit i úkoly nad rámec běžné práci v laboratoři, což mi dalo neskutečně moc. Už během prvního roku jsem dostala možnost nezávisle vést PhD studenty, vymýšlet projekty pro další studenty, podílet se na výuce nebo celkem výrazně zasahovat do chodu velké laboratoře. A bez ohledu na to, jakou kariéru po postdoku plánujete, tyhle „skills“ se vám opravdu hodí.
Jestli budete mít štěstí, váš nový šéf vás nechá samostatně pracovat s důvěrou ve vaše schopnosti, a na projektu, který jste si se stipendiem od Nadace Experientia přivezli. Já jsem měla i štěstí v tom, že mi bylo nabídnuto dodělat projekt po předešlém postdokovi a tím pádem mít větší jistotu publikace, i kdyby můj Experientia projekt nevyšel. Což se lehce může stát, protože často projekty, co vyhrají stipendium od Nadace Experientia, jsou tzv. high risk/high gain typy projektů. Taky je dobré neztrácet zbytečně čas a pustit se do práce hned, jak to bude možné. Nenechte se odradit počátečním neúspěchem, všechno je to proces a neúspěch k tomu patří. Třeba v mém případě se projekt zvrtnul docela jinak, než jsem si naplánovala, protože to je prostě chemie – skoro nikdy neběží dle vašich představ. A i když to během toho roku mockrát směrovalo do slepé uličky, moje „buldočí“ povaha mi nedovolovala to jenom tak vzdát, ale naopak se snažit najít jiné způsoby, jak dosáhnout svého cíle. Ostatně, o tom věda vlastně je, nevzdávat se, když pořád vidíte světlo na konci tunelu. 🙂
I když to může být ze začátku děsivé, je důležité nebát se interagovat s ostatními členy skupiny a co nejdříve zjistit, jak to ve skupině chodí. Přečíst její atmosféru a zjistit, co si můžete dovolit a na co raději zapomeňte. Najít si přátele, kteří smýšlejí stejně jako vy a pravděpodobně to pro ně taky není jednoduché. Všichni se možná tváří sebevědomě a nad věcí, ale věřte, že na své starosti nikdy nejste sami a je zhruba 90% šance, že to, co cítíte vy, cítil i váš kolega při svých začátcích.
Připravte se na zmatek. Zmatek v administrativě. Zmatek ve vaší rutině, kterou jste měli během doktorátu. Zmatek v „labině“, než si na všechno zvyknete. Prakticky první jeden až dva měsíce jsou zmatek snad úplně ve všem a je jenom na vaší odolnosti, jak jej dokážete překonat. Ale všechno jsou to formativní záležitosti, na které s odstupem času budete s úsměvem vzpomínat, i když se to v té chvíli tak nejeví.
I když jsou práce v laboratoři, nahánění publikací a rozšiřování svých akademických možností ty nejdůležitější úkoly, které byste na stáži měli splnit, je důležité si umět novou krajinu i užít a poznat ji nad rámec ranní a večerní cesty z laboratoře domů. Farma s alpakami u Birminghamu, katedrála v Yorku, královský hrad ve Windsoru, bílé útesy Seven Sisters, britský venkov v Cotswolds, moře u Brightonu, pravidelné dlouhé procházky po celém Londýně nebo návštěva asi milionu různých muzeí jsou jenom malý výčet toho, co jsem tady zatím stihla zažít a co taky utváří můj celkový pozitivní dojem ze stáže.
A závěrem… Bude vám smutno. Někdy více, někdy méně. Většinou po tom, co jste znali nebo co jste museli nechat doma a nemohli vzít sebou. Po lidech, po oblíbeném jídle, po krajině, po vaší sociální bublině. V duchu se neubráníte neustálému porovnávaní s vašim předešlým pracovištěm a uvědomíte si, že jste se tam měli vlastně hodně dobře a že není všechno zlato, co se třpytí. 🙂 Lidi, co do zahraničí neodešli, si tyhle pocity jenom těžko představí, ale je to normální a patří to taky k této zkušenosti. Asi nemá smysl s tím moc bojovat, potlačovat to a snažit se těmto pocitům uniknout. Raději zvedněte telefon, zavolejte domů, napište email nebo využijte možnosti a pozvěte své přátele za vámi. Ono nic netrvá věčně a ti praví přátelé tu pro vás budou, ať už jste v Belgii, Austrálii, Anglii nebo Rakousku a nemůžete se s nimi vidět tak často. Nakonec si zvyknete a po určitém čase si novou krajinu, laborku i skupinu zamilujete stejně jako doma.
Já osobně jsem neskutečně vděčná Nadaci za možnost vyjet na stáž a zažít Cambridge v přímém přenosu. Dalo mi to tolik už po tom roce a jsem moc ráda, že si to tu můžu prodloužit (díky PIF Outgoing od GAČRu, jak jsem již psala minule). A i když jsem tady fakt spokojená, tak nikdy nezapomínám na to, odkud jsem přišla a že česká věda na tom opravdu není tak špatně, jak se často říkává. Jenom to chce trochu více zaměření se na podstatné, vědecky prospěšné věci a méně na ty tzv. scientometrické zbytečnosti. 🙂
