Manželé Hana a Dalimil Dvořákovi, kteří stojí za vznikem Nadace Experientia, se seznámili ještě na studiích, zcela symbolicky v chemické laboratoři. Zatímco Hana Dvořáková (HD) následně spolupracovala s profesorem Antonínem Holým na vývoji antivirových látek, Dalimil Dvořák (DD) se stal profesorem na VŠCHT. Nadaci Experientia, která podporuje mladé vědce z oboru organické, bioorganické a medicinální chemie, založili společně v roce 2013. Dosud podpořili 10 mladých stipendistů na odborných stážích v zahraničí. Nyní rozjíždějí další projekt startovacích grantů, kterým chtějí mladé vědce motivovat k založení vlastní výzkumné skupiny v ČR. Vlastní finanční prostředky z licenčních poplatků za antivirové látky vyvinuté na ÚOCHB věnují zcela samozřejmě zpět do vědy s vysvětlením, že odtud přece peníze pocházejí.   

Text: Anna Batistová

Chtěla bych začít vašimi vzpomínkami na profesora Holého, protože u něj příběh Nadace Experientia v podstatě začíná…
HD: Ano, i když jsme Nadaci Experientia založili až v roce 2013, její příběh sahá vlastně až do roku 1986. Tehdy jsem pracovala v ÚOCHB na oddělení nukleových kyselin, kde jsem ale nebyla příliš spokojená a ohlásila jsem, že chci odejít. Ivan Rosenberg, tehdejší nejbližší spolupracovník Antonína Holého, mi navrhnul, ať zkusím požádat o místo v Holého skupině, protože on dostal vlastní laboratoř. A já jsem skutečně za profesorem Holým šla a docela prostě jsem se ho zeptala: „Mohla bych u vás pracovat?“ A pan profesor Holý řekl: „Ano.“ Když jsem to pak někomu vyprávěla, všichni se tomu divili. Hlavně moje maminka, která se mě ptala: „To jsi tam opravdu jenom tak přišla a zeptala ses?“

Jaké byly vaše první dojmy ze spolupráce s profesorem Holým?
HD: Od samého počátku to bylo velmi dobré, motivující prostředí a ohromně mě to bavilo. Zároveň byla spolupráce s profesorem Holým v lecčem specifická. Například když jsem od něj dostala první úkoly, sháněla jsem se, kde si mohu sednout, abych si mohla psát protokol. Profesor Holý mi na to řekl, že žádnou židli nepotřebuji. Také říkal, že si mám práci naplánovat tak, že když jedna chemická reakce probíhá, mám využívat čas ke zpracování té předchozí. To byl samozřejmě dobrý nápad vedoucí k velké efektivitě, ale protože zpracování reakce je většinou časově náročnější než její nasazování, byla pro mě práce v Holého laboratoři velmi náročná a stresující.

Jakou část výzkumu jste tehdy dostala od profesora Holého na starost?
HD: Profesor Holý mi dal za úkol připravit sérii 3-deaza acyklických analogů nukleosidů a nukleotidů (na heterocyklické bázi byl dusík v poloze 3 nahrazen uhlíkem). Jednalo se o další modifikaci acyklických analogů s unikátní strukturou a s velmi nadějnými protivirovými účinky, které profesor Holý nedávno před tím připravil ve spolupráci s Ivanem Rosenbergem. Profesor Holý mi tehdy řekl: „To je challenge!“ Tehdy jsem ještě nevěděla, co to znamená, ale brzy jsem se to dozvěděla. Syntéza 3-deaza analogů acyklických analogů nukleosidů a nukleotidů byla také tématem mé dizertační práce, ke které mě profesor Holý přemluvil hned v počátcích. Ph.D. jsem původně vůbec dělat nechtěla, protože jsem si moc nevěřila a byla jsem přesvědčená, že nemám dost schopností pro vědeckou práci. Navíc jsem v té době už měla dvě malé děti, tak jsem měla pocit, že na vědu mi už nezbývá čas. Pan profesor Holý mě ale nakonec přesvědčil.

Uvědomovala jste si v té době, na jak průlomovém objevu pracujete?
HD: Samozřejmě jsem věděla, že pracuji na vývoji nových protivirových preparátů. Skupina látek, na nichž jsme pracovali, se pak skutečně stala základem nové generace léků působících proti virům. Prvním takto vyvinutým lékem byl Duviragel, působící proti herpes virům. Dále stojí za zmínku např. Vistide využívaný na léčbu cytomegalovirové retinitidy nebo Hepsera, přípravek proti chronické virové žloutence typu B. Nejvýznamnější z látek z této série je ale bezesporu Viread, který patří dodnes k nejúčinnějším lékům proti AIDS. Na modifikaci analogů nukleosidů a nukleotidů pracovalo v té době mnoho výzkumných skupin, ale profesor Holý měl to štěstí, že právě jeho modifikace se ukázaly jako účinné.

Jak se profesoru Holému podařilo posunout účinné látky do praxe?
HD: Profesor Holý připravil většinu z nejvýznamnějších látek ještě před rokem 1989, tedy v době, kdy nebylo v Československu možné dál výzkum posouvat v tom směru, že by se látka, která se připraví v laboratoři, dovedla do praxe. Je to časově velmi náročný, a především extrémně drahý proces. Látky se nejprve testují na tkáňových kulturách, dalším stupněm jsou náročné testy na zvířatech a teprve v další fázi může začít klinické testování. Celý cyklus trvá zhruba deset let a je skutečně velmi drahý. V tehdejším Československu by ho profesor Holý nikdy neměl šanci realizovat nejen z finančních důvodů, ale také pro to neexistovala politická podpora. Naštěstí v 80. a 90. letech už režim nebránil vědcům účastnit se mezinárodních konferencí, na kterých profesor Holý zaujal svými pozoruhodnými výsledky.

A tak vznikla slavná spolupráce Holy Trinity – tedy svaté trojice?
HD: Ano, již v roce 1976 se profesor Holý na konferenci v Göttingenu setkal s profesorem Erikem De Clercqem z katolické univerzity v Leuvenu. Tam měli na světové úrovni vybavenou laboratoř pro testování nejrůznější virů na tkáňových kulturách. Tehdy vznikla dohoda o společném výzkumu a od té doby byly všechny látky připravené v Holého laboratoři posílány na in vitro testy do Belgie. O deset let později Holého látky přesvědčily amerického profesora Johna Martina z farmaceutické společnosti Bristol-Meyers v Connecticutu, že jsou perspektivní, a byl tam zahájen jejich vývoj. Této trojici se začalo později říkat Holy Trinity – tedy svatá trojice. Patenty poté odkoupila malá farmaceutická společnost (o 15 zaměstnancích) Gilead Sciences, která pokračuje ve vývoji antivirotik dodnes. Dnes má ovšem několik tisíc zaměstnanců. Když jsem přišla do Holého skupiny, tak se už standardně posílaly všechny látky do Belgie na testy na tkáňové kultury, a právě v té době začínala spolupráce s Američany.

O jakou látku projevili Američané zájem?
HD: Američani se zajímali o celou skupinu analogů nukleotidů – o tzv. acyklické nukleosidfosfonáty. Jedná se o modifikaci, ve které je fosfor vázaný přímo na uhlík, na rozdíl od fosfátů v přirozených nukleotidech obsahujících kyslík mezi fosforem a uhlíkem. Právě tato drobná modifikace udělala velký průlom v terapii virových onemocnění, především AIDS. Unikátní biologické vlastnosti souvisí se značnou podobností jejich struktury s přirozenými nukleotidy, ale zároveň s jejich vysokou stabilitou v organismu.

Jak byly ošetřeny patenty?
HD: Pan profesor Holý byl nejen vynikající vědec, ale také šikovný organizátor a byl už poučen zahraničními spolupracovníky, takže všechny látky, které vznikly v jeho laboratoři, průběžně nechával patentovat. V momentě, kdy do výzkumu vstoupili Američané, byly samozřejmě patenty čím dál tím složitější a čím dál tím lépe napsané.

Profesor Holý měl těch patentů neuvěřitelné množství, čím to bylo?
HD: To, jaké množství preparátů z jeho laboratoře vzešlo, je naprosto ojedinělé, přitom nikdy neměl velkou skupinu. V letech, kdy jsem s ním spolupracovala, patřila do jeho skupiny ještě vynikající laborantka – paní Běla Nováková. Právě díky Běle mohl profesor Holý často prohlašovat, že pro něj je cennější kvalifikovaná laborantka než „nějaký inženýr“. Syntetické postupy vedoucí k nejvýznamnějším aktivním látkám nebyly příliš instrumentálně náročné, ale je potřeba zdůraznit, že je z převážné části připravil sám díky své nesmírné pracovitosti, erudici, píli a nadšení. Profesor Holý měl samozřejmě také hodně štěstí, jednak s modifikací na cukru, ale hlavně s modifikací na fosforu. U něj stoprocentně platilo, že štěstí přeje připraveným.

Jaký to byl pocit, když jste zjistila, že budete mít podíl na licenčních poplatcích za antivirové léky?
HD: Začalo to nenápadně. Nejdříve chodily licenční poplatky z látek proti herpes virům. I když to byly jen malé částky, nám to přišlo úžasné. S manželem jsme si jako dva vědečtí pracovníci s podprůměrnými platy se dvěma dětmi ani nemohli dovolit vlastní bydlení, bydleli jsme s rodiči. Paradoxní je, že v době, kdy začaly poplatky chodit, už jsem u profesora Holého nepracovala. Jednoho dne, to už bylo po roce 2000, si mě pozval a řekl mi: „Hanko, budete si moct koupit něco většího, třeba byt!“ A skutečně, krátce nato nám začaly chodit na účet větší částky z licenčních poplatků za Viread. Když má člověk najednou tolik peněz a není zvyklý utrácet, doopravdy neví, co s nimi. Byli jsme rádi, že jsme před tím vůbec vyžili a najednou nám každý měsíc chodily vysoké částky.

Kdy přišlo rozhodnutí, že se stanete filantropy?
HD: Uvědomovala jsem si, že peníze znamenají velkou zodpovědnost a že se musím dobře rozhodnout, jak s nimi naložit. Představovala jsem si, že by naše peníze měly pomáhat nemocným, postiženým, chudým, lidem v nouzi atd., ale pak jsem si uvědomila, že těch peněz zase není tolik, aby pomohly všem potřebným. Vůbec jsem nevěděla, jak začít. V roce 2002, když přišly ničivé povodně, jsem byla šokovaná vážnou situací v zatopených oblastech. Ale poté, co jsem na ČT viděla reportáž, jak se Člověk v tísni snaží pomáhat těžce zasaženým lidem v severních Čechách, mi najednou bylo jasné, že jim chci také pomoci. Bylo to náhlé hnutí mysli, našla jsem si na webových stránkách číslo účtu a okamžitě jsem poslala Člověku v tísni milion korun. To byl náš první filantropický počin a měli jsme z něj dobrý pocit. Šimon Pánek (ředitel Člověka v tísni, pozn. red.) nás pak pozval, aby nám poděkoval a od té doby se datuje naše úzká spolupráce s touto úžasnou neziskovkou. Během již asi 15leté spolupráce jsme si ujasnili, že chceme podporovat především vzdělávání dětí ze sociálně vyloučených lokalit, protože to je státem nejvíce zanedbávaná oblast a ani soukromí dárci nejsou příliš ochotni do ní investovat.

Čím to, že jste u tohoto dobrého skutku neskončili?
HD: Věděli jsme, že peněz je víc a že máme větší potenciál. Pak jsem si jednou v příloze Hospodářských novin přečetla rozhovor s uznávaným kanadským odborníkem na filantropii Tony Meyersem. Mluvil o tom, jak pracuje s filantropy. Najednou jsem získala dojem, že bych si s ním ráda promluvila, že bych ráda věděla, kam peníze správně nasměrovat. Nadace Via, která do Prahy tehdy Meyerse pozvala, mi setkání zprostředkovala. Výsledkem inspirujícího rozhovoru s Tonym byla pro mě především jeho zkušenost, že hledání toho pravého filantropického projektu je zpravidla dlouhodobý proces vyžadující spoustu úsilí. Tony nás také seznámil s Jiřím Bártou, ředitelem Nadace Via, kterou od té doby podporujeme. Ale především si se skvělým Jiřím Bártou už několik let tříbíme naše filantropické názory, což mimo jiné vyústilo v nápad, že bychom mohli založit vlastní nadaci.

Váš podíl z licenčních poplatků za antivirové léky od roku 2013 věnujete především vlastní Nadaci Experientia. Jak jste se rozhodli, že s penězi naložíte právě tímto způsobem?
DD: V roce 2012 jsme byli s kamarády, bývalými kolegy z ÚOCHB, v Milánu podívat se na památky a užít si dobrého italského jídla a vína. Měli jsme tehdy spoustu času na nejrůznější rozhovory a mluvili jsme také o ne příliš optimistické situaci v české vědě. V této souvislosti došlo na to, že je škoda, že profesor Holý, tehdejší příjemce největší části licenčních poplatků, tyto peníze nevyužije k podpoře našich mladých vědců.

HD: Během letu z Milána mě napadlo, že to vlastně můžeme udělat my. Jakmile jsme přiletěli do Prahy, řekla jsem to Dalimilovi a on povídá: „Mě to taky napadlo.“ Ale takhle my to máme se vším.

Peníze jste se tedy rozhodli věnovat do vědy, konkrétně do výzkumné oblasti, odkud pocházejí…
DD: Tato linka byla od počátku jasná. Řekli jsme si, že peníze vrátíme, odkud přišly – tedy do oblasti organické, bioorganické a medicinální chemie.

Jaká byla vaše vize, když jste Nadaci Experientia zakládali?
DD: Věděli jsme, že chceme podpořit mladé chemiky po ukončení doktorského studia. Stipendia pro studenty na zahraniční pobyty jsou relativně běžná, ale stipendia na výjezdy po doktorátu v České republice prakticky neexistují. Je to zvláštní, ale stát u nás nic takového nepodporuje. Přitom když se člověk hlásí na nějaké dobré zahraniční pracoviště a řekne, že má vlastní financování, má samozřejmě výhodu. A tuto výhodu jsme se rozhodli našim stipendistům dopřát.

Jak jste se jako dva chemici vyrovnávali s nejrůznějšími administrativními nástrahami vedení nadace?
HD: Z organizování jsme měli upřímnou hrůzu, ale přizvali jsme si ke spolupráci dva vynikající kolegy –RNDr. Irenu G. Starou, nynější předsedkyni správní rady a Ing. Bohumíra Valtera, nynějšího ředitele nadace. Díky nim jsme s úžasem zjistili, že všechna administrativa a organizace může probíhat vlastně velmi hladce. Také nám pomohla vazba na ÚOCHB, kde má Nadace Experientia své sídlo. Tato vazba byla logická, neboť právě zde probíhal výzkum profesora Holého. Také jsme velmi vděčni bývalému ředitel ÚOCHB Zdeňku Havlasovi, že nadaci takto zaštítil.

Počet žadatelů o váš grant každoročně převyšuje množství stipendistů, které do zahraničí vysíláte. Jakým způsobem probíhá hodnocení přihlášených projektů?
DD: Spolupracujeme s řadou odborných garantů z oblasti organické, bioorganické a medicinální chemie. Zatím máme hodnotitele pouze z ČR, byť máme i jednoho cizince, který ovšem sídlí na ÚOCHB. Poté, co dostaneme tyto posudky, schází se správní rada. Na základě odborných posudků a našich rozměrných tabulek vyhodnocujeme, jaké žadatele daný rok stipendii podpoříme. Zatím jsme vždy měli absolutní shodu.


Čím vás tedy stipendisté, které jste dosud podpořili, zaujali?
DD: To není osobní zaujetí, žadatele hodnotíme pouze na základě jejich projektů. Na začátku našeho působení jsme se sešli s kolegy z Hlávkovy nadace. Poradili nám, aby zadání materiálů, které budou žadatelé odevzdávat, nebylo příliš konkrétní. Způsob, kterým žadatel napíše průvodní dopis, životopis či projekt, i to, jak materiály uspořádá, vlastně hodně vypovídá o něm samém – o jeho přístupu k práci, o jeho metodičnosti, systematičnosti. Tato rada nám dodnes ve výběru stipendistů velmi pomáhá.

Mohli byste říct obecně, co musí splňovat kandidát, kterého nadace podpoří?
DD: Nejvíce oceňujeme, když má kandidát opravdu originální a ambiciózní projekt, který nemá nic společného s tím, čemu se věnoval před tím. Byly případy, kdy jsme se rozhodovali, zda podpořit žadatele, který chtěl vycestovat do renomované laboratoře, anebo zda podpořit žadatele, který chtěl vyjet do laboratoře mladého profesora. Projekt druhého žadatele byl natolik zajímavý a natolik nás oslovil, že jsme nakonec podpořili jeho, i když to byl větší risk. Kromě kvality projektu samozřejmě záleží na tom, ke komu kandidát jede a v neposlední řadě i na tom, jaké úspěchy má za sebou. Musíme říci, že se většinou hlásí velmi dobré projekty. Jediné, co nás mrzí je, že mezi adepty byla zatím jen jediná žena.

Dodnes už díky vaší podpoře vycestovalo do zahraničí 10 stipendistů. Co vám dělá radost, na co jste především pyšní?
DD: Naši stipendisté už vydali pěkný svazek publikací, jsou mezi nimi samé renomované časopisy včetně Nature. Náš úplně první stipendista, Jakub Hývl, se prosadil prací u nobelisty profesora Schrocka a ten mu nabídl ještě další rok pobytu ze svých prostředků. To je krásné ocenění toho, že peníze na jeho stipendium byly skutečně v dobrých rukou. Jakub dnes pokračuje ve své další kariéře a myslíme si, že k naší velké radosti jej budou následovat i další. Například Tomáš Šolomek dnes vede vlastní výzkumnou skupinu v Bazileji. Všichni naši stipendisté šíří dobré jméno české chemie, ale i České republiky, a i to je pro nás důležité.

Českou vědu však chcete podpořit ještě více. Spouštíte startovací granty pro mladé vědce, aby si mohli založit vlastní výzkumné skupiny zde v ČR. Jak vás napadlo rozjet další takto velký projekt?
HD: Přemýšleli jsme, jakým způsobem můžeme ještě více podpořit českou vědu. Dospěli jsme k názoru, že je potřeba motivovat mladé vědce, kteří se vrátí ze zahraniční postdoktorandské stáže, aby si mohli v České republice založit vlastní výzkumnou skupinu. Podle našeho názoru se jedná o kritický bod pro české postdoktorandy. V zahraničí se jim daří, mají tam dost peněz, ale člověk nemůže zůstat na postdoktorandské stáži věčně. Často už také mají rodiny a přemýšlejí, jestli chtějí mít z dětí Američany nebo Čechy. Táhne je to do Čech, ale nevědí, co by tu dělali, peníze pro začínající vědce tu nejsou, zařadit se do existujících struktur je velmi těžké… A tak jsme přišli s nápadem startovacích grantů pro začínající vědce v oboru organické, bioorganické a medicinální chemie, kteří za sebou mají alespoň roční zahraniční stáž a kteří by si rádi založili výzkumnou skupinu v ČR.

Proč chcete podporovat nové výzkumné skupiny, a nikoliv ty stávající?
DD: Stejně jako u předchozích projektů, ale v tomto případě ještě ve větší míře, je u startovacích grantů důležitá originalita projektu. Chceme využít zahraničních zkušeností mladých vědců a podporovat nové originální projekty. Jen to může posunout vědu kupředu. Nechceme podporovat to, aby lidé pracovali na tématu, kterému se věnovali celé své studium, tedy na tématu svého vedoucího (tzv. inbreeding).


Ve vašich zásadách se dokonce píše o nových a riskantních tématech. V jakém smyslu mají být projekty riskantní?
DD: Projekty mají být ambiciózní, nemají opakovat nebo rozvíjet něco, co je v literatuře už známo. Každý takový projekt je pak zákonitě do jisté míry riskantní. Důležitý je pro nás také přesah tří let, tj. doby, po kterou budeme výzkumnou skupinu podporovat. Očekáváme, že hlavní řešitel bude mít dlouhodobější vize, že bude usilovat o ERC grant (European Research Council grants, granty udělované Evropskou komisí, pozn. red.).

Na projektu startovacích grantů chcete spolupracovat s českými pracovišti, která poskytnou výzkumným skupinám zázemí. Jak na váš nápad zatím instituce reagovaly?
DD: Na úrovni vedoucích oddělení byly reakce vesměs kladné. Nyní se setkáváme s děkany jednotlivých pracovišť a co naše jednání přinesou, teprve uvidíme.

Startovací granty jsou teprve na startu, prozradíte přesto, jaká je vaše vize?
HD: Jedná se z naší strany o ambiciózní projekt, ale věříme mu. Máme jasnou vizi, pro kterou nám stojí za to do tohoto projektu peníze vložit. Startovací granty by měly mít mnohem větší dosah než náš dosavadní projekt odborných stáží v zahraničí, protože výzkumné skupiny by působily zde v ČR, a to minimálně tři roky, kdy je budeme finančně podporovat. Věříme, že se na tyto výzkumné skupiny budou nabalovat další mladí vědci a další úspěchy české vědy.

Hana Dvořáková

Ing. Hana Dvořáková, CSc. je zakladatelkou Nadace Experientia, kterou financuje ze svého podílu na licenčních poplatcích za antivirové látky vyvinuté s profesorem Antonínem Holým na ÚOCHB. Po inženýrském studiu organické chemie na VŠCHT získala Hana Dvořáková titul CSc. na ÚOCHB za disertační práci na téma Acyklická analoga nukleosidů a nukeotidů s modifikovanými purinovými basemi. Dnes přednáší na VŠCHT. Tématem jejího výzkumu je aplikace NMR spektroskopie v oblasti kalixarenů, resorcinarenů a přírodních látek, studium konformačních vlastností a dynamiky molekul, kinetika a termodynamika chemických reakcí.

Dalimil Dvořák

Prof. Ing. Dalimil Dvořák, CSc. je zakladatelem Nadace Experientia. Po inženýrském studiu organické chemie na VŠCHT získal Dalimil Dvořák titul CSc. na ÚOCHB v oboru chemie methylenmalonaldehydů. Od roku 1990 působí Dalimil Dvořák na VŠCHT, kde přednáší organickou chemii. Tématem jeho výzkumu je využití komplexů přechodných kovů v organické syntéze, studium vlastností Fischerových karbenových komplexů a syntéza purinových derivátů s potenciální biologickou aktivitou. V roce 2005 jmenoval prezident ČR Dalimila Dvořáka profesorem.