Zprvu to bylo příjemné přilepšení k platu, postupně licenční příjmy za jejich podíl na vývoji léků proti viru HIV umožnily manželům Haně a Dalimilovi Dvořákovým mimo jiné i nastartovat vlastní nadaci pro mladé vědce.

Manželé Hana a Dalimil Dvořákovi se seznámili v laboratoři. A nebylo to naposledy, co zaujetí pro organickou chemii ovlivnilo jejich životy i mimo vědeckou kariéru. Hana později pracovala ve skupině Antonína Holého v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV a je spoludržitelkou několika patentů na látky s protivirovými účinky. Příjmy z licenčních poplatků manželům umožnily založit Nadaci Experientia , která podporuje nejlepší mladé chemiky na startu jejich samostatné odborné dráhy. A přitom stála oba působí na VŠCHT v Praze.

Paní inženýrko, pokud vím, o kariéře v oboru organické chemie jste původně neuvažovala.
HD: Nebyl to můj sen, přestože moje maminka v tomto oboru pracovala. Chtěla jsem na medicínu. Ale to víte, oba rodiče vyloučeni z KSČ – to nebyl úplně nejlepší kádrový předpoklad pro studium na prestižní univerzitě. Takže jsem došla k poznání, že chci-li vůbec něco studovat, musím jít někam, kam berou každého. A to v té době byla VŠCHT. K chemii jsem neměla úplně negativní vztah, ale šla jsem tam s tím, že mě stejně po prvním ročníku vyhodí, protože nezvládnu matematiku. S překvapením jsem však zjistila, že jsem ji nejenom zvládla, ale studium mě velice bavilo. Proto jsem se potom už o medicínu ani nepokoušela a spokojeně jsem vystudovala chemii.

Tak vidíte, k čemu může být kádrový škraloup dobrý…
HD: Je to tak, navíc jsem v laboratoři potkala svého budoucího manžela.

Kterého se chci také zeptat na jeho cestu k chemii. Patřil jste k malý m chemikům, kteří s prvními pokusy začínají doma?
DD: Bylo to tak. Systematicky jsem likvidoval zařízení domácnosti.

HD: Od tvé maminky jsem slyšela, jak jsi ničil záclony…

DD: Musíme to rozebírat? (směje se) Chemie je pro malého kluka dobrá v tom, že nepotřebujete cyklotron jako ve fyzice a na rozdíl od medicíny můžete neúspěšný experiment vylít a začít znovu. Je řekněme uživatelsky přívětivá.

Paní inženýrko, do skupiny Antonína Holého jste přišla hned po obhajobě diplomové práce?
HD: Vzhledem ke zmíněným kádrovým předpokladům mi na škole rovnou řekli, že s vědeckou aspiranturou na VŠCHT nemohu počítat. Přešla jsem proto na ÚOCHB, kde to nebylo tak přísné. Vědečtí pracovníci tam nepůsobili na studenty, takže nebyli tak „nebezpeční“. Nejprve jsem nastoupila do jiné skupiny v oddělení nukleových kyselin, ale nebyla jsem tam úplně spokojená.

V osobní rovině, nebo s vědou, která se tam dělala?
HD: S obojím. Tak jsem začala rozhlašovat, že asi odejdu. Koketovala jsem s tím, že půjdu dělat analytiku, NMR. Vlastně to, co teď dělám na VŠCHT. Ale Ivan Rosenberg, tehdejší spolupracovník Antonína Holého, mě přesvědčoval, že by byla škoda odcházet. Že on si zrovna zakládá vlastní laboratoř a u Tondy bude volné místo. „Zajdi za ním a řekni mu, že u něj chceš dělat,“ radil mi.

A vy jste ho poslechla?
HD: Ano. Šla jsem za ním a prostě jsem se ho zeptala, zda bych u něj mohla pracovat. A on mě vzal. Tak jednoduché to bylo. Zabývala jsem se podobnými věcmi jako předtím, jen jsem se přestěhovala o dvě laboratoře dál.

Čím jste se zabývala?
HD: Do skupiny jsem nastoupila někdy v roce 1986. V té době už byly některé acyklické nukleosidfosfonáty odvozené od bází nukleových kyselin na světě, byla to především zásluha spolupráce Antonína Holého s Ivanem Rosenbergem. Já jsem v rámci své vědecké aspirantury pracovala na jejich dalších modifikacích. Byla to klasická medicinální chemie: když se zjistí, že nějaká struktura má zajímavé biologické vlastnosti, vrhne se na ni spousta lidí a zpracovávají ji ze všech stran. Byla to doba krátce po objevení AIDS, na protivirové účinky se tehdy testovalo kdeco.

Jaká atmosféra ve skupině panovala? Antonín Holý byl prý velmi náročný.
HD: Pracovalo se opravdu velmi intenzivně. Pan doktor Holý chtěl, aby práce šla rychle dopředu, a dal mi to najevo hned při nástupu. Vysvětlil mi, jak si mám organizovat práci. Jedna reakce má vždy běžet a v mezičase mám zpracovávat druhou, abych neměla žádné prostoje. Bylo to náročné, ze začátku jsem byla hodně unavená, v té době jsme měli dvě malé děti. Ale ohromně mě motivovalo, že jsem věděla, proč se ty látky dělají.

DD: Nemám vlastní srovnání s jinými ústavy, pracoval jsem jen na ÚOCHB, ale v době, kdy jsem tam dělal aspiranturu, se říkalo, že se zde pracuje obecně intenzivněji než jinde. Že tam stále ještě vládl duch Františka Šorma, který ústav zakládal.

Pane profesore, vy jste v té době s Antonínem Holým také spolupracoval?
DD: Ne, já se zabýval jinými věcmi. I když máme jednu nebo dvě společné publikace. Byl jsem v té době na stáži ve Spojených státech, dovezl jsem si odtamtud novou chemii a něco z toho jsme zkoušeli i na Holého látkách.

HD: Dalimil napsal grant, v jehož rámci se podařilo aplikovat novou organokovovou chemii do chemie nukleosidů. Šlo o syntetickou metodu, díky které jsme se mohli dostat k úplně novým látkám, které klasickými metodami připravit nešly. Takže i on se do toho výzkumu zapojil.

DD: Já jsem zcela okrajový.

HD: Spíše skromný.

Kdy jste zjistili, že vám z patentů budou plynout nějaké příjmy?
HD: Pan doktor Holý nebyl v tomto ohledu úplně sdílný a jeho spolupracovníci o jednání s Američany mnoho nevěděli. Věděla jsem, že jsou prodané nějaké licence, ale reálný dopad v podobě peněz jsme pocítili až okolo roku 2000. V té době jsem už ani nepracovala na ÚOCHB.

Byl to velký šok?
HD: Zpočátku to nebyly vůbec velké částky, bylo to jen takové příjemné přilepšení k platu. Potom, když začaly chodit velké peníze, to šok samozřejmě byl.

Lidem, kteří vyhrají velké částky v loterii, peníze často změní život ne právě k lepšímu, ta změna je na ně příliš velká. Vy jste nic nevyhráli, šlo o výsledek vaší práce, ale ten náraz mohl být podobný. Jak jste ho ustáli?
HD: Do výherců v loterii se dovedu trochu vcítit, ale podobný problém jsme neměli. Nikdy jsme neměli moc peněz a oba jsme byli ze svých rodin vedeni k šetrnosti. Takže v první chvíli jsme nevěděli, co s těmi penězi dělat. Měli jsme kde bydlet, mohli jsme si dovolit v zimě lyžování ve Francii, v létě provozovat vysokohorskou turistiku v Alpách, to nám ke štěstí stačilo. Netoužili jsme po drahých autech, nejsme ani typy na to, abychom rozjížděli nějaké podnikání.

Takže jsme od začátku věděli, že ty peníze nejsme schopni tímto způsobem života zužitkovat. Takže vás hned napadlo dát peníze na charitu a mecenášství?
HD: Byli jsme si vědomi velké zodpovědnosti; ty peníze by měly něčemu dobrému sloužit. Ale vůbec jsme netušili, jak na to.

DD: Člověk si jen postupně uvědomuje, co může a nemůže, jaké komplikace jsou s tím spojené.

HD: Zapůsobily na mě povodně v roce 2002. Když jsem v televizi viděla dramatické záběry z nejhůře postižených vesnic, jimž se různé neziskovky snažily pomoci, řekla jsem si, že tam by naše peníze mohly posloužit. Poslali jsme milion korun Člověku v tísni. To byl začátek.

Už v té době jste plánovali založit nadaci podporující mladé vědce?
HD: Právě že vůbec ne. Začali jsme systematičtěji pracovat s Člověkem v tísni. Vybrali jsme si oblast, do níž jsou lidé obecně ochotni nejméně investovat – vzdělávání dětí v sociálně vyloučených lokalitách. To považujeme za velmi užitečné. Potom jsem měla možnost mluvit s kanadským filantropem Tony Meyersem. Díky němu jsem pochopila, že na to, aby si člověk našel oblast, v níž chce pomáhat, potřebuje čas. Že je to složitý proces, který není dobré uspěchat. To mě uklidnilo. Začali jsme spolupracovat s Nadací Via a až později jsme se rozhodli dávat peníze i do vědy. Takže to šlo a stále jde postupně, opravdu se to nedá naplánovat. Začali jsme s podporou zahraničních stáží pro postdoky a teprve loni nás napadlo rozšířit podporu i na startovací granty. A já čekám, co dalšího nás ještě napadne…

Proč jste se v prvním kroku rozhodli podpořit právě zahraniční stáže pro postdoky?
DD: Protože je u nás nikdo jiný nepodporuje. Když jsem byl kdysi na roční stáži na Colorado State University, říkali mi tam, že jsem naprostá výjimka, když jsem přijel bez stipendia. Tady nic takového neexistovalo a v tomto směru se toho příliš nezměnilo. Mám teď postdoka z Jihoafrické republiky, tam se každý rok mezi vědce po doktorátu rozděluje více než sto stipendií. Pravda, ne všechna jsou určena pro výjezdy do zahraničí, ale stejně je situace u nás neporovnatelná. Pro profesní vývoj mladého vědce je přitom zahraniční zkušenost strašně důležitá.

Na co je vlastně podpora od nadace Experientia určena?
DD: Na živobytí. Na cestu, ubytování, životní náklady v místě pobytu. Prostředky přímo na vědu, na provoz laboratoře zajišťuje hostitelská instituce. Se stipendiem má člověk mnohem snadnější pozici. Jednak se může soustředit na vědu, jednak má lepší šanci se na špičkové pracoviště vůbec dostat, než když do přihlášky napíše, že sice nemá peníze, ale hrozně se mu líbí jejich chemie.

K dobrému tónu mezi vědci patří stížnosti na přílišnou byrokracii spojenou s granty. U soukromé nadace bych čekal poněkud vlídnější pravidla. Je to tak, nebo je z podstaty věci administrativa kolem stipendií a grantů natolik složitá, že to rychle a snadno prostě vyřídit nelze?
DD: Odpovím vám citací Andreje Jančaříka, jednoho z našich stipendistů: „Grant Nadace Experientia je nejlepší, nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak se dostat na top výzkumné pracoviště kdekoliv ve světě.“

HD: Aplikační přihláška je velmi jednoduchá, jsou to asi tři stránky, kratší už být nemůže. Na úplném začátku jsme se inspirovali u Hlávkovy nadace, v níž nám dali spoustu dobrých rad. Třeba tu, aby přihláška byla co nejjednodušší a aby umožňovala velkou volnost. Žadatel pak toho o sobě prozradí mnohem více, než kdyby jen vyplňoval nějaké kolonky.

DD: Kromě toho chceme doporučující dopis školitele a zvací dopis z pracoviště, na které chce dotyčný odjet. V něm by mělo být i shrnutí životních nákladů běžných v dané lokalitě. Od toho se odvíjí suma, kterou podpořený vědec dostane. Pak od něj vyžadujeme dvě stručné zprávy. Jednu po půlce pobytu, druhou v závěru. To je vše.

Myslíte na dlouhodobou udržitelnost vašich snah? Příjmy z patentů jsou časově omezené. Snažíte se majetek nadace zhodnocovat, aby sama sebe uživila?
HD: To je zatím problém. Cítíme tu potřebu, hodně o tom přemýšlíme, ale zatím nevíme, co s tím. I v tomto směru nám je vzorem Hlávkova nadace, které se něco takového podařilo. Ještě jsme to nevyřešili, ale není všem dnům konec.

DD: Zatím to ani není tak, že by v nadaci byl nějaký větší balík peněz. Vždy do ní vložíme tolik, kolik je právě potřeba.

HD: Jsme v tomto ohledu ryzí amatéři. Na začátku jsme měli nápad založit nadaci, ale netušili jsme, jak by to mohlo fungovat. Měla jsem z toho hrůzu, ani jeden z nás není dobrý organizátor. Nadace funguje hladce jen zásluhou našich spolupracovníků – předsedkyně správní rady doktorky Ireny Staré a ředitele nadace, inženýra Bohumíra Valtera.

Dát výpověď na VŠCHT a plně se věnovat nadaci, o tom jste neuvažovali?
HD: To opravdu ne, výpověď rozhodně dávat nebudeme. Už jsme sice ve věku, kdy bychom pomalu měli aktivity na VŠCHT trošku utlumit, ale letos se tím ještě netrápíme. I kdybychom měli na nadaci více času, stejně bychom toho moc nevyřešili, na to nejsme ti praví. S tím nám musí pomoci jiní.

Informace: Text vznikl pro časopis Vesmír . Před vydáním byl redakčně krácen, originál najdete na stránkách Vesmíru .
https://technet.idnes.cz/hana-dalimil-…t-/veda.aspx?c=A180907_122951_veda_mla

Zdroj: idnes.cz

Datum vydání: 8. 9. 2018

Rubrika / pořad: Technet.cz / Věda

Autor: Ondřej Vrtiška, časopis Vesmír