Učebnice chemie kradl sestře už ve školce

Vojtěch Kapras je chemik, který už tři roky působí v Kanadě na University of British Columbia. Sám už dnes přednáší a několik let se věnuje výzkumu synapsí v mozku. Jeho výzkum může přispět k návrhu léčiva na zpomalení neurodegenerativních onemocnění včetně Alzheimerovy choroby.

 „Já jsem chemik, a zajímá mě chemie, která se odehrává v mozku. A ten lék, to je takové světlo na konci tunelu, tam ještě zdaleka nejsme. Zabýváme se odbouráváním nervových synapsí, což jsou v podstatě takové kontakty neuronů v mozku. To je proces, o kterém se ví, že probíhá, ale nikdo neví, jak k tomu vlastně dochází. My to zkoumáme na molekulární úrovni, co se děje na úrovni proteinů, kde se to všechno rozpojuje a spojuje. Já jsem se zabýval chemií a neurochemií celý život, takže toto byl přirozený vývoj. Když jsem skončil doktorát, tak jsem přemýšlel, co bych mohl v životě dělat dál. Díval jsem se na různé univerzity, kde se dělá dobrá chemie, a padl mi do oka tým profesora Menarda, který se nachází v Britské Kolumbii”.

Jsou ve vaší rodině chemici, nebo jste lásku k chemii získal na škole?

„Lásku k chemii jsem získal už před školou. Kradl jsem sestře učebnice, studoval jsem chemii, a pak jsem ji chemii doučoval. Pak jsem teprve začal chemii studovat na základce a na gymnáziu. V rodině chemiků moc nemáme, spíš tam jsou právníci a doktoři, takže jsem trošku vybočil z toho rodinného směru”.

Proč jste si vybral americký kontinent, a nikoliv Evropu, odkud byste to měl domů blíž?

„Ano, bylo by to blíž. Hlavně jsem se řídil tím, kde se dělá dobrý výzkum. Ten se v Evropě dělá, ale těch zemí, kde se dělá opravdu špičkový výzkum, je pár. Je to Švýcarsko, Velká Británie, Německo a Francie. Já umím německy špatně, francouzsky vůbec, takže jsem se omezil na anglicky mluvící země, a nejvíc mě zaujaly nabídky v Severní Americe”.

Kde to vědecké pracoviště v Kanadě je?

„Britská Kolumbie je ta nejzápadnější provincie, která v Kanadě je. Sousedí s Pacifikem. Univerzita v Britské Kolumbii má několik kampusů. Ten hlavní je ve Vencouveru na pobřeží. Náš kampus je v Kelowně, což je asi 200 kilometrů do vnitrozemí. Nachází se v údolí Okanagan, na západě jsou Pobřežní hory a na východě Skalisté hory, a přímo mezi nimi je ten kampus. Já nebydlím přímo v kampusu, ale ve městě”.

Jak probíhal výběr univerzity?

„Vybral jsem si já, oni si mě vybrali následně podle dopisů a doporučení. Šlo to poměrně rychle. Stačilo několik vyměněných emailů. Dohodli jsme se, že napíšu grant nadaci Experientia, která mě financuje. Podali jsme grant, a nakonec jsme to vyhráli. Byl to poměrně rychlý proces”.

Jak vás přijali kolegové?

„Na veškerých univerzitách, i tady v Čechách, je zvykem, že v tomto věku se cestuje. Je běžné, že lidé přicházejí a odcházejí. Nečekal na mě žádný červený koberec, ale ani se na mě nekoukali svrchu”.

Co bylo v Kanadě v začátcích nejtěžší?

„Kromě byrokracie, která je všude stejná, tak byl nejsložitější přechod z prostředí chemie do prostředí, kde se chemie potkává s biologií. Musel jsem si doplnit všechny biologické znalosti na potřebnou úroveň, to trvalo asi půl až tři čtvrtě roku”.

Popište naprostému laikovi, jak probíhá výzkum na molekulární úrovni. Co v laboratoři děláte?

„Jakožto chemik strávím většinu času v chemické laboratoři, kde připravujeme molekuly, látky, které pak použijeme v biologickém systému. Na konci procesu je molekula, o které jsme si jisti, jak vypadá, je to takový prášek, několik miligramů, takové smetí v aparatuře. To smetí pak vezmeme a přidáme to k buňkám do živného roztoku, a to smetí, to léčivo s fluorescenční značkou označí nějakou bílkovinu na té buňce a my pak můžeme tu bílkovinu sledovat, kde je umístěna, jak se chová, a jak reaguje s ostatními bílkovinami. To je to hlavní, co tam děláme. Na konci se na to díváme pod mikroskopem, a navrhujeme experimenty, které umožní tomu systému porozumět”.

Jste v Kanadě tři roky. Jak dlouho tam ještě budete?

„Minimálně půl roku. Není to studium, je to pozice mezi doktorátem a profesurou”.

Potkal jste tam krajany?

„Potkal jsem pár krajanů, ale ne moc. Potkal jsem pár lidí, kteří tam pracují. Je to nomádský styl života. Dělají tam na farmách a na vinicích. Potkal jsem i několik emigrantů ze 70. let. Jinak tam moc krajanů nevídám”.

Zmínil jste, že tam lidé pracují na vinicích. Tak jsem přemýšlela, jak se tam na severu daří vinicím. Jaké ja kanadské víno?

„Je výborné. Překvapilo mě, že červené je lepší, než to bílé. Vždycky jsem si myslel, že ve studenějších krajích je to bílé lepší, ale tam je tomu naopak. Mimochodem Praha je položená severněji než Kelowna o pár kilometrů. Když letím do Kanady, tak vlastně letím na jih”.

Jak se v tom městě žije?

„Je poměrně globalizované, má zhruba velikost Plzně. Všechno je daleko, je třeba mít auto. Já ho nemám. Jezdím na kole nebo hromadnou dopravou, jsem trošku za exota. Těm vzdálenostem se tam všechno přizpůsobuje”.

Překvapilo mě, když jste mi řekl, že jste tu jen nakrátko před Vánoci, protože v Kanadě jsou pouze dva týdny dovolené. Co říkají Kanaďané na to, že jinde jsou čtyři nebo i pět týdnů dovolené?

„Když jsem to řekl kamarádovi, tak prohlásil, že se balí, a pojede do Evropy. Oni si to neumí přestavit, jako my si neumíme představit dva týdny dovolené. Pro ně je to většinou mrhání časem”.

Jak v Kanadě vypadají Vánoce?

„Trošku se to liší. V Kanadě je většina lidí věřících, takže se chodí víc do kostela. Tady se chodí na půlnoční, tam se chodí do kostela pořád. Ta půlnoční mše, to je docela představení pro věřící, kteří tím žijí. Co se týče přípravy na Vánoce, shánění dárků, tak to je stejný blázinec jako u nás”.

Chodíte tam do kostela?

„Nechodím, jenom na ty Vánoce”.